Teď zahodím za hlavu všechny mé trápení s láskou kterých už mám fakt plnou prdel.

Včera jsem večer brouzdala na FB a projížděla profily mých kamarádu a kamarádek s kterými jsem se za poslední rok bavila nejvíce.

Ten si našel holku, ta si našla kluka, ty jsou pořád stejně praštěné, ten se od dnešní noci stavá závislákem na Diablu 3....

Co říct... Každý má svůj život. Každý má něco......

Ahoj,

je to dlouho co jsem se odmlčela.

Mám to teď trošku těžké. nevím si pomalu rady. Jenže tys mě naučil jednu věc, s ůsměvem mám šanci vyhrát.

Možná proto se směju jako o život, abych něco vyhrála....

Byl první máj...

Pamatuješ si ná náš první "první máj" ?

Já až moc dobře...

Letos jsem pod tím stromem na tom patníku proseděla dobré dvě hodiny.

Tiše jsem doufala, že Ti po mě zabude smutno, ovládne Tě chuť nostalgie a oběvíš se tam taky.

Ale asi je pravda co se říká.

Vymazal jsi mě ze života. Už nejsem tvoje všechno, tvoje "princessna", tvoje láska, ba ani kamarádka. Už jsem nikdo.

Potkali jsme se na hutníku, vzpomínáš?

2x nic a potetí ten falešný ůsměv a zamávání.

nevím jak jsi vypadal potom ty, ale já dost divně.

Sedla jsme si k tomu zábradlí a dobrou hodinu ze sebe nevypustila nic víc než nadávky na to jaká jsem kráva jak se nenávidím a slzy.

možná bych mohla skusit jít za Tebou a promluvit si s Tebou, vidět jak reaguješ na mé slova...

Jenže toho se bojím.

A teď v tomhle stavu se toho obávám víc než dost.

Vím, že tyhle "dopisy" stejně nikdy číst nebudeš, ale přesto ve mě dříme ta malá naděje...

je tak malinká, že jí často musím hledat uvnitř svého srdce. Teda toho zbytku srdce co tam zůstalo.

Chci Ti poděkovat, za to co jsi mě naučil, za to co jsi mi dal, za to co jsi mi vzal, za to že jsi mě vůbec někdy miloval....

Teď mě nenávidíš.... ale...v podstatě Tě chápu...

Nejsi sám kdo mě nenávidí...

Nenávidí mě teď spousta lidí....

Chci se s Tebou takhle rozloučit.... Další dopis nejspíš nenapíšu.... leda, že bych nutně potřebovala, jenže teď budu mít spoustu jiných problému.

Víš jak.... dítě.... on... tudíš nejspíš i tahanice po soudech....

I když po zítřku nadějně doufám, že mi dá pokoj.... až mu řeknu pravdu...

Všichni si mysleli, že můj syn se bude jmenovat Tvým jménem.... nebude... Protože kluka který se jmenuje jako Ty, jsem v životě chtěla jen jednoho...Toho jsem měla... Tebe... Měj se zlato...

Vždyt ty víš.... Všíchni v tom vidí jen film....Ale my dva ne.... P.S. I love You....

Všimla jsem si, že hodněm lidem se nelíbí to mé sebelitování a moje "brečení" tady na blogu....

Jenže mám otázku, když nemám žádného pravého přítele, kterému bych se mohla svěřit, nemám žádnou kamarádku ani kamaráda kterému bych se mohla vybrečet na rameni, co mám dělat?

Mám snad všechno tutlat v sobě a zhroutit se z toho?

Něco vám povím, pokud se vám něco nelíbí, nečtěte to.

Tenhle blog, vznikl za důvodem brečet tady.... a proto tady brečím....

Nikdo z vás mě stejně plně nepochopí, protože to nejde.

Nikdo z mých tzv. "přátel" mě taky nikdy nechápal.

Chápal mě jen ON!....

Možná proto ho tak postrádám....

Po 199dnech jsem ho viděla....

2x kolem mě prošel a ani na mě nekoukl.

Po třetí se tak strašně falešně usmál a zamával mi. Mluvil s ním totiž před tím můj otec....

Teď si budu muset asi počkat dalších 199dnů než ho znovu uvidím....

Všichni mi říkají ať zapomenu.... myslíte, že chcu?

Nechcu zapomenout na něco tak krásného, na něco co už v životě nezažiju....

Jediný další můž v mém životě kterého budu takhle šíleně milovat bude můj syn....

Blábláblá....

Kde se ztratila ta silná hlka za kterou jsem se vždycky považovala?

Zřejmě se ztratila někde....kdo ví kde....

je pondělí.... nebo možná ještě neděle noc, nevím, ale jediné co vím, je to, že mám asi nejspíš depresi...

Z toho všeho, z toho zmatku v mojí hlavě, v mých citech, doma, a hlavně jsem v depresi z něj.

Ve středu mám jít ven s ním... jistě, není jak rozebírat svůj osobní život na večerjnosti, ale mam jít ven s "otcem" mýh dítěte.

Zase poslouchat ty kecy o soudech, právnících a tak? ne dík... mam chuť se na to vysrat a zkončit to všechno....

Ale nejde to, nesmím to udělat.... On ví, že jsem slaboch, ale pro své dítě udělám cokoliv. Dokázala bych se k němu možná i vrátit, kdyby nedělal to co dělá.

Nedokážu mu odpustit to, že mi od začátku lhal.

Všechno jsem to udělala na truc. Na truc jsem si s ním začala....

A teď to nejde vrátit zpátky.

Popravdě, nevím jak to dopadne, ale ať mě nechá být.

Pokud vím, on mě posílal na potrat, on mě obvinil z toho že to dítě není jeho, tak co se do toho teď sere?...

Možná měl pravdu, možná nejsem tak svatá za jakou mě každý považuje, možná jsem ho opravdu celé těhotenství podváděla a možná opravdu to dítě není jeho...

Možná nejsem taková hodná holčička za jakou mě každý má....

A možná taky jsem a teď jenom kecám....

Proč mě nenechá být?.....

Nerozumím tomu....

Nechápu to...

Nenávidím ho...

Toto téma využiju trošku možná i reklamově.

Teda spíš "Tablově".